Dne 13. srpna 2002 jsem v půl čtvrté ráno opustil po 25 letech můj stometrový byt v centru Prahy. Na město se hnala stoletá voda a ulicemi Karlína se ozývala střídavě siréna a burcující hlas, který nás vyzýval k opuštění svých domovů.
Prvním ranním vlakem směr Mladá Boleslav, jsem společně se svou jezevčičí Scherry, zabalenou do deky, opouštěl město. S sebou jsem měl dva páry ponožek, dvoje slipy, peněženku se dvěma tisícovkami a telefon bez nabíječky …Jel jsem za matkou, pramatkou a za otčímem.
Za okny kolebajícího se vlaku se k zemi snášely dlouhé provazy vody. Smrtelná rána v podobě pětimetrové hladiny vody čekala Prahu během dopoledne. Můj bývalý život v podobě, v jaké jsem ho žil, definitivně skončil. …. Puf!!! Vše prasklo v jedné vteřině jako mýdlová bublina.
Do Karlínského bytu jsem se vrátil za dva měsíce. Dům s utrženými základy byl vyztužen kovovými pruty a do ulice zapřen dvěma obrovskými kmeny stromů. K domu se nedalo dojet autem, vystoupání do třetího patra se rovnalo talentovému cvičení připomínajícímu hlavolam ježek v kleci. Za pomoci mého kamaráda Rudy a jeho partnerky Hanky, statika a policie se nám podařilo na ulici vynést počítač, pár košil, oblek, polobotky, fikus benjamín, voskovku, tři krabičky s fotkami a tři fotoalba, deset elpíček, pár obrázků a pár knížek. Dveře bytu se lehce zabouchly. Ještě před uzamčením domu jsem se naposledy nadechl v chodbě, ve které ještě před měsícem stály 4 metry bahna a všude kolem byl cítit hnilobný pach deroucí se z ledniček, ve kterých dva měsíce zrály potraviny. Zkázu Karlína a mého osobního života ukončil pád klíčů na stůl magistrátní úřednice. A týdny čekání na přidělení náhradního bytu. Jedna místnost v novostabě na okraji Prahy povytáhla roletu naděje k dalšímu životu.
To, že život není koncert na přání posluchačů jsem ve svých jednačtyřiceti letech asi tušil. To, že dno na které člověk může dopadnout, může být z písku a odrazit se není tak jednoduché, to mne trochu vyvedlo z míry. Přežil jsem díky vzkazu jedné tarotové karty.
Jmenovala se Šest mečů a vytáhl jsem si ji jedno ráno v pokoji, který mi na pár dní pronajala moje kamarádka, lečitelka Kateřina. „Přečti si v knížce, co to znamená!“, halekala na mne z kuchyně Kateřina a já četl….: „jakoby celý váš minulý život vzala voda, vše důležité co potřebujete k životu novému máte s sebou. Vše staré končí a vše nové začíná… nebojte se vydat na cestu…“
Rozplakal jsem se a druhý den stál v esoterickém obchůdku na Smíchově a za okamžik si v ruksáčku odnášel mé první Tarotové karty.
Byl podzim roku 2002 a můj nový život opravdu začal. Každý den ráno jsem poctivě z balíčku vytáhl jednu kartu a večer studoval její význam a porovnával jej se skutečností. Po jednom roce jsem se pustil do prvních věšteb. Za roky práce s Tarotem jsem životem doprovázel řadu mých přátel, kolegů, mých lásek i nelásek, napovídal jsem podnikatelům, ekonomům, politikům, hercům, moderátorům, zpěvákům. Předpověděl jsem narození mnoha dětí. Varoval jsem před nemocemi a pochopil jsem i konečnost našeho pozemského života. Miluju lidi a jsem rád, že jim mohu svými předpověďmi svítit na cestu, ukázat jim kudy za světlem, ulehčit jim proces sebeobrody a restartu.
Často jsem sedával s bývalým ministrem obrany Antonínem Baudyšem u skleničky vína a povídal si s ním o astrologii. Říkal mi: „Hvězdy jsou jako ukazatelé na rozcestích, můžeš jít tam anebo tam. Nemusíš! Hvězdy ti jen napovídají a je na tobě, jak se rozhodneš!“
Za sebe bych dodal, že se Tarotové karty poskládají na stole obdobně, jako hvězdy na nebi. Poskládají se do barevného spektra světelných signalizací na křižovatkách života.
Karty byly součástí jedné životní etapy, která se uzavřela… Dnes už je vykládám jen svým blízkým přátelům, mé duchovní rodině….. Je to příliš zodpovědné a zavazující…